neděle 3. března 2019

Pro Kubu

Nezačalo to najednou, začalo to postupně. Už dřív, když roboti začali nahrazovat v drobnějších pracech lidi, uchylovalo se ke katastrofě. Technologie se zdokonalovaly a práce lidí byla stále více nahrazována a stále méně potřebná. Život se během několika let změnil k nepoznání. Deficit pracovních míst se začal naplňovat technologiem a postupem času se nezaměstnanost zvýšila téměř na dvacet procent. 
Tehdy jsem studovala knihovnictví. Nikdy se nejednalo o moc perspektivní obor. Knihovny upadaly dlouhá léta, ale nyní, s rychlým rozvojem e-knihoven a s technologiemi, které dokázali knihovnickou práci dělat lépe než knihovníci, se jednalo o to nejhorší, co jsem si mohla ke studiu vybrat. 
A tak po maturitě, kdy jsem neměla dostatek peněz na další studium jsem se rozhodla věnovat se nejstaršímu povolání. 
Ze začátku to bylo těžké. Nebyla jsem zvyklá, že se mě dotýkají cizí muži, kteří mi za to ještě špatně zaplatili, ale k tomu se přidala i silná konkurence a rivalita. Proto jsem začala pracovat v nevěstinci. 
Byla to dobrá práce a v celku dobré časy. Dostala jsem postel, kde jsem mohla spát, když mě rodiče vyhodili a dokonce mi dali i něco k jídlu. Nemohla jsem si stěžovat, ale lidé tam venku ano. 
Nezaměstnanost se zvyšovala a ekonomická propast mezi lidmi se prohlubovala. Na jedné straně se lidé topili v penězích, na druhé žili ve slumech a umírali hlady. Tehdy mě vyhodili. Bylo mi 25 a byla jsem příliš stará a okoukaná a musela jsem ustoupit novému trendu - robotům. 
Robotizace zasáhla veškeré aspekty lidského života. Stroje nám vyráběli jídlo, nábytek, čistili vodu a začali být žádáni i v posteli. 
Není to tak, že by šlo o úplnou přelomovou novinku. Sexboti existují už dlouho, ale nikdy nevypadali tak, jako nyní. Díky speciálním látkám vývojáři dokonale napodobili strukturu kůže a svalů. Sexboti byli skoro k nerozeznání od skutečného člověka. Dokázali vypouštět sliny, měli skutečný hlas, jejích pohyb byl už téměř přirozený a měli mnoho výhod. 
Když lidé začali ve velkém přicházet o práci, začaly se rozmnožovat různé nemoci, a to především  ty pohlavní. Vrostl počet HIV pozitivních, hlavně mezi prostitutkami, které byli vždycky jednou z nejrizikovějších skupin. Tento fakt nám na prestiži moc nepřidal a přestal být o nás zájem. 
Nevěděla jsem co dělat, a proto jsem se rozhodla zkusit to v porno průmyslu, kde bylo potřeba stále nových tváří. Myslela jsem si, že to bude jednoduché, ale opak byl pravdou. 
Vzpomínám si jakoby to bylo včera, kdy jsem šla na svůj první konkurz. Bylo to po dlouhé době, co jsem byla  v cenru města, kde se všechno změnilo k nepoznání. Snažila jsem se držet kamenný, profesionální výraz a snažila jsem se nerozhlížet na všechny strany. 
Všude byly kamery, které monitoravali každý můj krok. Po chodnících chodilo jen několik málo jedinců, zbytek obyvatel města jezdil auty. V rámci ochrany životního prostředí se jednalo o elektromobily, samozřejmě řízené automaty. Kvůli dopravě se zrušili také klasické přechody pro chodce a postavili se buď nadchody, nebo podchody. Do silnic byl zákaz vstupu. 
Všechno bylo čisté, nikde na chodnících, ani v silnicích se neváleli odpadky nebo žvýkačky, jako to bylo dřív a to se podařilo hlavně díky robotům, kteří stále dokola čistili, už uklizené ulice.
Nevím jak dlouho trvalo, než jsem přišla k domu, ve které se měl odehrávat můj pohovor. Jednalo se o velkou prosklenou budovu. Vstoupila jsem do haly, kde mě uvítalo příjemné teplo z topení. Až teď jsem si uvědomila, sychravé počasí, které panovalo venku. Všechno bylo sladěno do moderní bílé, černé a šedé barvy. Nejednalo se o zrovna přívětivé a teplé místo, připadala jsem si spíš jako v nemocnici.  Přišla jsem k recepčnímu pultu, kde jsem dostala tablet, kam jsem musela vyplnit údaje o sobě - jméno, přijímení, věk. Ihned po vyplnění věku, se mi však objevilo vyhodnocení - příliš stará. 
Zklamaně jsem odešla z budovy a vydala se domů. Bydlela jsem s několika dalšími lidmi, byli to lidé se stejným osudem jako já. Neměli dostatek peněz na vysokou nebo se po vysoké nedokázali uplatnit a tak se začali prodávat, ale nedokázali čelit konkurenci. Já z nich byla poslední, která dokázala domů donést peníze. Všichni na mě spoléhali, ale já je zklamala. 
Další den jsem byla nucena opět zamířit do centra, abych zkusila najít práci.  Bylo deštivo a opět na chodnících téměř nikdo nebyl. Minula jsem policejního robota, když to najednou přišlo. Všichni roboti se vypli, všechny kamery se sklonili směrem k zemi a přestali fungovat, veškerá auta najednou zastavila a  transformátory zajiskřeli. Nikde nebyla špetka energie, lidé začali zmateně vcházet do ulic, vystupovali z aut a pocítili na sobě osvěžující déšť, kterému se tak dlouho vyhýbali.  Jako kdyby všechno všem bylo jasné. Dostali jsme druhou šanci. Využijeme ji?






pondělí 17. prosince 2018

Peklo nebo ráj?

Kniha Toskánsko : Peklo i ráj
Na co jiného myslet v tomto zimním počasí, kdy je brzy tma a moc velká zima na nějakou pořádnou
venkovní činnost, než na nějakou letní dovolenou. A co je lepší než právě prosluněné italské Toskánsko, ve kterém se právě odehrává kniha Ivana Krejčího?


V tomto humoristickém románu, Toskánsko: Peklo i ráj, vydaném nakladatelstvím XYZ roku 2017 v Praze, se setkáváme s klasickou českou rodinou na dovolené, která se jim hned na začátku značně zkomplikuje.


Autor nás na 484 stranách provází překrásnými místy podmanivého Toskánska z pohledu české rodiny a jejich průvodce - italského hraběte.


Toskánsko 
Nejen že vám zde Krejčí vylíčí zjednodušeně historii míst, které můžete sami navštívit, ale doplní je o vtipné poznámky, co vám buď vykouzlí úsměv na tváři, nebo vám naopak budou připadat neskutečně trapné a otravné.


Kniha se čte velice rychle a příběh dokreslují černobílé ilustrace Lubomíra Lichého. Postavy jsou živé a věrohodné. Díky těmto postavám se zdá příběh mnohem realističtější a vy se do něj můžete lépe vžít.

Dokonce dějová linka Františka, který leží v agónii v nemocničním pokoji a ve svých představách prochází Danteho Peklem je živá, vtipná a svým způsobem poučná.


Takže pokud se chystáte či nechystáte do Toskánska, ale chtěli byste alespoň na okamžik nahlédnout do této krajiny, kniha je určena právě pro vás.


úterý 14. srpna 2018

Florencie

Florencie, už nějakou dobu tady sedím a přemýšlím jak ji popsat, zvlášť když jsem z její prohlídky pořádně nic neměla, ale i tak pořád vidím majestátnost duomu Santa Maria del Fiore, neustálou přítomnost renesance či dohled Medicejských.

Je toho spousta a pořád a pořád se mi vybavují další a další věci, ale asi začnu od začátku. Takže Florencie.

Santa Maria del Fiore
Florencie je metropole italského Toskánska, která leží na řece Arno. Florencie se postupem času stala kulturním centrem severní Itálie a je známa jako kolébka renesance. Alespoň část svého života zde prožilo mnoho významných umělců nebo spisovatelů v čele s da Vincim nebo autorem Božské komedie Dantem.

Asi každý kdo kdy navštívil toto město, se zastavil u mramorového dómu Santa Maria del Fiore. Jde o překrásnou katedrálou vykládanou mramorem, která je dominantou města. Když u ní stojíte, připadáte si malí, bezvýznamní. Zvlášť pokud jste se pokoušeli dohlédnout až navrchol.
Mosty přes řeku Arno

Od tohoto překrásného dómu procházíte rušným městem a nesmíte minout radnici Palazzo Vecchio. Jde o středověký opevněný renesanční palác, který stojí na náměstí přeplněném turisty a to především díky kopiím slavných soch a to například Davida.

Třetí významnou stavbou Florencie, kterou jistě musíte navštívit (nebo si alespoň z povzdálí vyfotit) je Ponte Vecchio. Tento překrásný most vede přes řeku Arno a je lemován malými zlatnickými obchůdky.

Pokud však nemusíte tolik turisty a chcete si užít atmosféru města, jistě musíte přejít na druhý břeh řeky. Zde už se nezdržuje tolik turistů, a tak můžete nasát život obyčejných florenťanů. Najdete zde spoustu zapadlých restaurací nebo slavných gelaterií (zmrzlinárnám).

Ovšem pokud jste Florencii navštívili především kvůli umění, neváhejte a navštivte jedno ze světoznámých muzeí nebo si najděte některé malé a zapadlé, kde můžete vidět mnoho překrásných exponátů.



čtvrtek 29. června 2017

Srdce z kamene

Vepiš mi má tajemství do kůže
Napiš je černou tuší tak
aby každé slovo bylo čitelné
ale potom mě nech jít

Nezastavuj se - je to pryč
Odpusť mému srdci
Vím jak těžké to je
Štěstí uvnitř bylo - ale teď už dlouho ne

Poslouchej má slova
šeptaná ze spánku
snad pak pochopíš mé pocity
a pak jimi začneš opovrhovat

Ale teď šetři dech a jdi pryč
a tu klec ať nahradí jen bič
všechno kolem příliš kruté je
stejné jako mé srdce z kamene.

pondělí 26. června 2017

Lev a princ - jednoslabičná pohádka

Žil byl lev, co se rád rval a chtěl jen řvát. Řval noc co noc, až ten hluk slech i princ. Princ byl mlád a nač mít strach? Pln sil a zdráv jel do vsi. "Zde jsem já, ten princ, co chce být král!"
"Zbav nás lva, pak buď král." Křik na něj muž.
"Kde je lev? Chci se být, chci znát, kde je ta skrýš!"
"Za vsí je les, tam má skrýš."
   I šel princ ke lvu, tam však jen kost a hlen. Co to jest za sen? Ne! To a sen? Ne, to noc a princ chtěl být zběh - a moc.
"Heh, ty jsi ten princ?" Řek lev, když byl princ blíž.
"Jo a chci být král! Však chci se tě ptát, proč se chceš jen rvát a řvát?"
"Já jsem lev, já jsem král. Zde hleď, to je má zem! A lid ve vsi? Vždyť jsem pán. Chci si řvát den co den a noc co noc!"
"Ne, já jsem král!" Křik princ, ťal meč a sek ku lvu. Princ se bál. Lev se smál a řval. Princ na zem pad. Měl strach. Lev do tlap ho bral. Co zmoh princ ku lvu? Rad a on dbát? Ne to ne, on přes mlád, pln sil a zdráv. Chtěl se prát. však co dál?
   Lev do tlap jej vzal a princ za krk jej vzal. Meč byl pryč. Princ měl strach, však stisk lvu krk. A tisk víc a víc, až byl lev pryč.
   Lid ve vsi  moch klidně spát. Princ byl král a teď sám nad lvem stál a řval: "Hleď, zde lev pad. Hleď, teď jsem král."

středa 26. dubna 2017

Londýn


Londýn, místo o kterém v poslední době mluví téměř každá dívka jako o jejím vysněném městě.
Nevím z jakého důvodu, ale mě Londýn nikdy nelákal. Nelákala mě anglická historie ani nablýskanost tohoto města. Každopádně ani můj odpor k jeho snobství mě neodradil natolik, abych se do něj nejela podívat.

Takže - Londýn!

Nevím, co bych měla popisovat. Na rozdíl od různých italských měst je Londýn studený, chladný a nedonutí vás si ho zamilovat na první pohled. Lidé okolo vás chodí všude stejným krokem s prázdným výrazem ve tváři, v šedivých oblecích a věčně ponuré počasí halí všechno do ještě studenějších barev. Nějaký člověk stojí u metra s balíkem novin u nohou a každému jedny podává. Vykřikuje nejnovější novinky a vy si připadáte
jako někdo, kdo životu v tomto městě nemůže stačit.

A taky že nestačíte. Nemůžete se do tohoto města jen tak zapojit. Nemůžete poznat, jaké skutečně je, když jej jen tak letmo proletíte a uvidíte těch pár nejznámějších památek. Je to jako s další spoustou jiných měst. Musíte jimi žít a až pak vám dovolí se do nich zamilovat.

Takže, co na mě zapůsobilo nejvíc? Když jsme vystoupili u London Eye, myslela jsem, že mě, jako většinu mých spolužáků, osloví tichá důstojnost plynoucí Temže, ale pak, když jsme dorazili na Trafalgarské náměstí, musela jsem vzít všechno zpět.

Na Trafalgarském náměstí byla naše nejdelší zastávka. Majestátnost Národní galerie i Nelsonova sloupu nádherně podtrhovala zamračená, ponurá obloha. Kolem se procházeli skupinky dětí ve školních uniformách a vše bylo tak dokonale uhlazené a chladné, až se zdálo, že se angličané opravdu nedokáží zasmát. A vy jste si zde opět připadali malí a bezvýznamní, stejně jako na každém druhém místě v Londýně. Náš pobyt na tomto náměstí nám zpříjemňovaly vystoupení různých umělců - a jen díky tomuto jsem pochopila, že Londýn není takový, za jakého jsem ho původně měla.





středa 22. března 2017

O brněnském drakovi

Kdysi dávno žil jeden obrovský drak poblíž Brna. Když měl hlad, požíral vše, co se k němu přiblížilo a nebožáky, které už nedokázal pozřít, odtahoval do své jeskyně u řeky Svratky.
   Brňané a celé blízké i vzdálené okolí se draka báli. Vymýšleli všelijaké plány, jak se krvelačné obludy zbavit, ale nic nevycházelo.
   Když se lidé dozvěděli, že všichni udatní hrdinové, kteří se draka snažili zabít, skončili pod hladinou Svratky nebo hnijící někde na jejím břehu, zalekli se a vzali nohy na ramena. Dokonce ani tučná odměna v podobě sta zlatých nikoho nepřesvědčila.
   A tak to pokračovalo dál. Drak zakousl každého, kdo se k němu přiblížil a lidé stále čekali na svého hrdinu, který nepřicházel.
  Už se pomalu všichni vzdávali naděje, že se někdy najde jejich osvoboditel, když jednoho dne přišel do města řeznický tovaryš.
 Vešel do nejbližší hospody, posadil se ke stolu a poslouchal, co se děje v okolí. „A to vám povídám, ten drak, to je pěkná vobluda! Má tak vobrovskou tlamu, že by s ní dokázal rozkousnout mlýnský kolo a ani by mu neuvejzlo v krku! Tehdá jsem měl štěstí, že jsem mu utekl.“ Rozmachoval a vykřikoval starý, podsaditý muž u druhého stolu.
„Jaký drak?“ Zeptal se tovaryš zvědavě.
„Ty nejsi vodsud, viď? Heh, jsem si říkal, že jsem tě tu eště neviděl. Řeč je tady vo našem brněnským drakovy. Všici, kteří se ho pokusili zabít, skončili utopení nebo vodtažení do jeho jeskyně na pozdějc. Dokonce aj náš radní, který je vopatrnej na každej zlaťák na něj vypsal vodměnu, ale nikdo nejni takovej šílenec, aby šel spáchat sebevraždu zrovna týmdletím způsobem.“
„A jak se jej ti hrdinové pokusili zabít?“
„Nu, holejma rukama. Občas si na něj některej vzal nůž nebo cep, ale všecko se zlomilo vo jeho krunýř.“
Tovaryš se potutelně usmál a usrkl piva. „Vsadím, že ho dokážu zabít.“ Celá hospoda se na něj zadívala a pak se z ničeho nic rozřehtala. Když však pochopili, že chlapec to myslí smrtelně vážně, uklidnili se.
„Vomrzelo tě snad žít? Síla na tu vobludu neplatí a další mrtvola nikomu nepomůže.“
„Kdo řekl, že bych na něj šel silou, mám jiný plán.“
„Tak teda povídej, jsme jedno ucho!“
„Potřeboval bych pytel nehašeného vápna a volskou kůži.“ Brňané se na něj dívali jak na blázna, ale jelikož byli zoufalí, hned druhý den přinesli všechno, co tovaryš potřeboval. Tovaryš, společně s několika dalšími zašil vápno do kůže, naložil na vůz a odjel směrem k řece.
  Když dorazil, rychle, ale opatrně shodil kůži s vápnem na zem a schoval se do křoví, daleko od draka, ale tak, aby na něj měl dobrý výhled.
  Netrvalo dlouho a drak skutečně vylezl ze svého podvodního doupěte. Líně lezl z vody a v obrovitých očích se mu zračila touha po masu. Kůži měl pokrytou kapkami vody, které se na slunci leskly jako diamanty.
  Drak přilezl ke své objeti, roztáhla tlamu, ze které byl cítit zápach hnijících těl a zakousl se. Kousal a trhal nebohou kůži. Musel být hladový. Dlouhou dobu nic nežral, a tak mu ani nevadilo, že je celý od vápna.
  Když měl drak po hostině. Otočil se a pomalým krokem vyrazil k řece, aby všechno zapil. Dlouho chlemtal vodu ze Svratky, než měl konečně dost. Lehl si na břeh a začal se slunit. Tovaryš si už začínal být jistý, že jeho plán selhal, když sebou drak začal škubat. Bolestivě zavíral a otvíral tlamu. Třeštil své obrovité oči a z tlamy mu vytékala bílá pěna, která se mísila s krví.
  Trvalo ještě dlouho, než drakovo utrpení konečně skončilo.
  Tovaryš ochromeně vyšel ze svého úkrytu a zamířil k drakovi. Klekl si k jeho tělu a opatrně ho pohladil po lesknoucí se kůži. Až teď si uvědomil, jak je nádherný. „Je mi líto, že to takto muselo skončit.“ Zašeptal směrem k mrtvole, u které ho k večeru našel muž z hospody, společně s radním. Oba byli překvapení, že tovaryš je stále naživu. „Chlapče, abych pravdu řek, nikdo nevěřil, že ten tvůj plán výjde, ale teď, když tě tady vidím tak stát, chtěl bych, abys věděl, že já jsem ti dycky věřil a že jsem věděl, že ta tvoje šílenost výjde.“

„Pane, co bude teď s jeho tělem?“ Podíval se tovaryš na radního, když muž z hospody domluvil.
„Nu hochu, když se na něj tak dívám, byla by škoda, aby se na něj jen tak zapomnělo. Navrhuji, abychom ho vycpali a vystavili, aby každý mohl vidět slavného brněnského draka!“